Johann Sebastian Bach

Se narodil v Eisenachu (1685) a zemřel v Lipsku (1750). Byl to německý hudební skladatel a virtuóz hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů lidstva. Byl dovršitelem barokního hudebního slohu. Ve své době ale proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako složitá a konzervativní, po jeho smrti byla opomíjena skoro padesát let. Až Felixem Mendelssohn-Bartholdy v první polovině 19. století přispěl k jejímu znovuobjevení.

Bach pocházel z hudebnické rodiny s dvousetletou tradicí. Projevoval hudební nadání už od útlého dětství. Při studiu jej odporoval starší bratr, protože jeho rodiče záhy zemřeli. Ještě v patnácti letech byl sborovým zpěvákem a než získal místo varhaníka v roce 1703, živil se také jako lokaj a houslista regentské kapely v Arnstadtu. V roce 1707 se oženil s Marií Barbarou Bachovou, s níž měl svých prvních šest dětí. Se svou ženou přesídlil do Výmaru jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti. Zde Bach setrval až do roku 1717, kdy se stal zaměstnancem knížecího dvora v Köthenu. Získal pak opravdu výjimečné postavení jako skladatel a kapelník.

Tady vstupují české země významně do Bachova života. V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. O rok později si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela v dětství. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže,  podporovala jeho tvořivé aktivity až do konce života.

Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa. Nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří "Braniborské koncerty", nesčetné varhanní preludia a fugy, "Dobře temperovaný klavír", "Mše h-moll", "Matoušovy pašije", "Umění fugy", "Hudební obětina" či "Goldbergovy variace". V Bachově díle jsou čitelné vlivy italské hudby (forma pěvecké kantáty), velkým vzorem pro instrumentální koncerty mu byl Antonio Vivaldi, kterého obdivoval. Používal také formu taneční suity, v jejichž pomalých větách jsou patrné vlivy francouzské hudby.

Velmi si vážil umění svých současníků, v mládí usiloval o to, být žákem Buxtehudeho a nelitoval ujít pěšky (v říjnu 1705) 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si jej vyposlechl. (Také si třítýdenní dovolenou získanou od církevní vrchnosti prodloužil na tři měsíce). Faktem je, že Bachovo nesmírně originální a hluboké dílo je jeho vlastní svébytnou a vědomou syntézou a rekapitulací předchozího vývoje německé, italské a francouzské hudby. V českých zemích ovlivnilo veliké množství varhaníků i skladatelů duchovní hudby.